Důslednost při výchově psa

Když člověk začíná pracovat se psy, musí mít na paměti také fakt, že je to z poloviny práce s lidmi. Pokud tedy kynolog nežije v lese nebo hluboko v horách daleko od civilizace. Nelze tedy pomoci psům v rukách lidí, kteří si s nimi neví rady, aniž by kynolog dokázal a chtěl vychovávat zároveň i majitele. Žádný pes v rukách člověka nemůže za svoje chování, které okoukal nebo se naučil v lidské smečce. Proto přistupuji s názorem – pokud se problémového psa nepovede napravit, je to vina moje (kynologa), nikoli majitele, protože jsem mu nedokázala dobře vysvětlit jak má se psem pracovat. Přišel si ke mě pro radu, je na mě jak dokážu odpovědět a dát příklad. Samozřejmě zájem musí být na obou stranách. Často ke mě přicházejí lidé,kteří si stěžují na přístup kynologů, které navštívili před námi. Problém podle mého názoru spočívá v zásadní věci, a tím mám na mysli takové ty rady, kde je poradce hned se vším hotový: „musíte se psovi věnovat a když jste hloupí, bude hloupý i Váš pes a dejte ho pryč“. Ano, je velmi těžké radit někomu, kdo potřebuje u psa vyřešit jeden problém, aby bylo soužití se psem únosné a nemá přitom se psy zkušenosti, protože ho má jako jediného mazlíčka. Pokud bychom měli chtít po lidech, aby si brali psy pouze zkušení kynologové, tak jsou psů plné ulice, útulky praskají. Nemůžeme přece chtít po každém, aby byl na všechno odborník. S problémy totiž za odborníky chodí většinou lidé, kteří odborníci nejsou a potřebují poradit. Proto když ke mě přijdou lidi se psem a s prosbou o pomoc, tak jim nabízím několik možnosti. Za 1. Vyslechnou si moje základní rady a zkusí je dodržovat. Po čase mi dají vědět, jaký to má výsledek. Za 2. Začnou se hluboce zajímat o psí problematiku, stanou se z nich částečně odborníci a budou vědět jak pomoci svému psovi potažmo dalším. Za 3. dají psa do útulku, najdou mu jiný domov a buď si již nepořídí žádného a nebo si vezmou jiného gaučáka bez problémů. Variantu 3 v mnohých případech rozhodně neodsuzuji! Z pohledu pejskaře, který pomáhá opuštěným psů je pro mě důležité aby psi byli rozdělení v rodinách a ne v útulcích. Pokud je tedy takový člověk ochotný mít psa a nezvládá např. mladého hyperaktivního obra v bytě, tak si přece může vzít malého klidného staršího pejska, dát mu domov, nebude s ním mít žádné problémy a zlobivci se najde takový páníček, který naopak jeho povahu uvítá. Nemůžeme nikoho nutit vychovávat psa, který má jinou povahu než majitel očekával. Bude se trápit pes, majitel a možná i někdo další. Pokud se bude snažit majitel vychovávat psa po svém, většinou u toho bude vzteklý a psovi tak nepomůže. Buď ho zkazí a nebo se zblázní.

Tady se nyní zastavím abych popsala, co mě osobně nejvíce klade překážky při pokusech poradit majitelům problémových psů. Je to DŮSLEDNOST. Pro mě je to naprostá a automatická samozřejmost. Pro majitelé pejsků je to nejtěžší zvyk, který si musí osvojit, chtějí – li dosáhnout správného výsledku. Často říkají, že jim poskytnuté rady nepomáhají, nejtěžší je to pokud se na výchově má podílet celá rodina. Důslednost platí naprosto pro všechno, platí při klasickém výcviku, platí při výchově a platí i při odborné psychologii. Problém psa většinou spočívá v tom, že špatně pochopil povel. A stalo se tak proto, že mu ho někdo špatně vysvětlil. Všechno se dá u psa pozměnit, pokud je majitel důsledný.

Psí mozek se dá pochopit jako počítač, do kterého je třeba nahrát určitá data, aby správně fungoval. Známý psycholog a cvičitel psů Cézar Milan (USA) přirovnává psa k „nepopsanému listu papíru“. Každý pes je originální svojí povahou. Slovo povaha můžeme popsat jako „cvičitelnost, ovladatelnost, aktivita“…atd. Je to úroveň, jakou pes reaguje na vnější podněty. Proto je to s některými psy těžké a s některými snadné. Psa můžete naučit hodně věcí, například můžete mít psa, který Vám sám od sebe bude podávat věci ze země. Nikdo ho to neučil, napadne ho to samo a o to víc to bude dělat rád a častěji pokud z toho bude mít nějakou výhodu jako např. pochvalu. Samozřejmě zvedání předmětů ze země můžete naučit jakéhokoliv psa – ale musíte mu to právně ukázat, vysvětlit a pak ho za to odměnit. Stejný systém funguje u problémových psů. Pes se může narodit s vrozeným strachem (vrozená deprivace), bojí se všeho a neví proč, je přecitlivělý. Pokud budeme důslední a „přeučíme“ u psa špatně pochopený povel, můžeme ho úplně „vyléčit“.

Nelíbí se Vám, jak Váš pes reaguje na určité situace? Máte plnou moc to změnit! Ukažte psovi, co po něm chcete. Jednejte s ním jako s malým dítětem. Pes funguje v podstatě velmi jednoduše. Je postaven před určitou situaci (např. blíží se k němu chlap s napřaženou rukou), pes zareaguje podle své povahy (uteče, zaútočí, počůrá se, lehne si na záda, začne ho vítat) to, co má pes udělat, vyhodnotí sám a bude to tak opakovat vždycky stejně, dokud člověk nezasáhne a nezmění jeho reakci. A ten zásah může přijít buď od člověka, na kterého pes reaguje, od majitele, nebo od obojího. Například pokud pes chlapa bude vesele vítat, je zřejmé že se jedná o socializovaného vyrovnaného psa a s kvalitním životem. Jeho reakce se může změnit ve strach tehdy,pokud by se mu stalo něco zlého – chlap ho vyplaší, uhodí apod. ale další reakce bude zase závislá na povaze psa, zda takto bude reagovat jen na konkrétního chlapa nebo na všechny podobně vypadající či zvedající ruku. Pokud se Váš pes od začátku bude takového chlapa bát, bude útočit nebo se počůrávat, tak máte možnost jednoduše psa odnaučit takovému strachu. Důslednost je o tom, dělat to POKAŽDÉ A ANI JEDNOU NEVYNECHAT A NEZMĚNIT POSTUP. Stálým dokolečka opakováním dosáhnete očekávaného cíle. Pokud se pes něčeho bojí, musíte ho vystavit bezprostřednímu kontaktu s tou děsivou věcí nebo osobou, dát mu najevo že Vy se toho nebojíte a psa v té situaci nechat se uklidnit a pak mu dát pochvalu za klidné chování – pamlsek, pohlazení apod. Za jak dlouho a jak kvalitně začne pes reagovat dle Vašich představ, závisí na Vaší důslednosti, četnosti opakování cviku a také na povaze psa. Mějte také na paměti, že zkušenosti pes získává od štěněte!

Pokud se tedy snažíte psa něco naučit /odnaučit, tak musíte zasáhnout správně vždy, kdy dojde k té situaci a je jedno jesli jsme zrovna ve vaně, jestli máte důležitý hovor, návštěvu, jste v dopravě nebo cokoliv jiného. Všeho nechce, všechno položte, na všechno okolo se vykašlete a okamžitě řešte pejska!

A pokud to zopakuje 5x, musíte to i Vy 5x vyřešit a pak teprve pokračovat v předchozí činnosti 🙂 to je DŮSLEDNOST.

V našich smečkách bývá největší problém při návštěvách, kdy si psi myslí, že si budou dělat co chtějí, začnou si hrát nebo jeden po druhém vyjede pokud mu nečekaně skočí na hlavu, zejména kdy návštěvy nedodržují zákaz strkání rukou za plot výběhu. Když si ve smečce zvyká nový pes a postavení psů ve smečkách se začne přetvářet, může občas dojít k rvačce, může taky dojít k šikaně. Při volném venčení celých smeček je třeba nastavit psům jisté hranice, pokud jednotliví psi chodí moc daleko kam nemají, skáčí na jiné členy smečky a zlobí je, utíkají za roh, při odkládání se zvedají nebo dělají jinou neplechu, hledají co by sežrali na zemi atd 🙂 psi zkrátka dokáží člověku spestřit den, pokud chci aby dělali psi přesně to co chci a to co nechci neopakovali, musím je to naučit. Jakmile dojde i k sebemenšímu náznaku, že už se pes chystá mít blbý nápad, okamžitě mu musím dát takový povel, na který pes spolehlivě zareaguje. Nemůžu čekat že mi pes bude rozumět co mu říkám – pokud není již naučený na určité slovo nebo tón, musím mu to ukázat mechanicky (např. přitáhnout si ho na vodítku, posadit ho, zvednout packu, dojít pro něj ….atd.) Mohu si zvolit způsob jakým budu psa vychovávat, buď vždy počkám až situace nastane a tehdy zasáhnu a nebo situaci budu vyvolávat schválně. Čím častější bude opakování cviku, tím rychleji a důkladněji pes udělá, co se po něm chce.  Také si mohu zvolit, jak chi aby pes na danou situaci zareagoval. Pokud mu dám „nadávací“ povel (nesmíš, fuj, cojeto…), musím počítat že na to pes nějak zareaguje. Povel upravuji podle reakce psa, reakci také mohu zase přeučit na jinou reakci. Na příklad když řeknete psovi prvně „fuj“, tak pokud to nezná, bude mu to jedno. Musíte mechanicky nahradit slovo „fuj“. Většina lidí to řeší chybně, psa praští. Trest se stejným stupněm však můžeme udělat i mnohem mírněji, než psa bít. Když ve smečce „nadává“ dominantní pes podřízenému, tak mu pohrozí podřízením. Pes moc dobře ví co to znamená. Já když chci vysvětlit psovi slovo „fuj“ tak pro něj dojdu, posadím si ho před sebe a velmi naštvaným, ale tichým hlasem mu řeknu „fuj“, aby ucítil, že udělal něco co se mi hodně nelíbí. Musím použít takovou razanci, aby to pes dokázal vnímat, pokud bude příliš přecitlivělý, nesmím mu ublížit a dohnat ho k strachu, ale použít slabší energii. Pokud je to „magor“, který nic a nikoho nechce poslouchat, musím být i já tvrdější šéf. Ale v mojí smečce nepoužívám jednotlivé povely jako je „fuj, „nesmíš“ apod. protože nechci aby reagovali všichni psi na to stejné, takže používám jejich jednotlivá jména s různou intonací hlasu a energií, kterou ke psům vysílám. To je ale už na základě zkušeností práce s celou smečkou, kdy do detailů znám reakce a povahy svých psů a vím jak se kterým jednat. Když chci aby reagovali všichni psi najednou, používám spoelčné povely (domu, čůrat, ke mě, hej…) a nebo mohu vyvolávat jenom jednotlivé psy jméno+ke mě, jméno+sedni … když přijde i druhý pes, kterého jsem nevolala a motá se schválně o pozornost a ruší prvního psa, tak ho pošlu pryč, aby neodešel i ten kterého jsem volala, tak ho musím buď podržet nebo mu dát zase jiný povel aby zůstal a nevšímal si slova „mazej“…atd. je to o zvládání smečky psů a o tom, jací psi jsou,zda je to smečka již srovnaná nebo naopak úpně „free“ – člověkem netknutá. Ale i takoví psi se dají vychovat aniž by na ně člověk musel sahat, když např. nejdou chytit. Někteří kynologové doporučují psa upozornit hozením předmětu (klíče, obojek, kamínek….atd.), často se na toto téma vedou hádky, že je to nehumánní a podobné prupovídky, ale v případě nesocializovaných nezvladatelných psů to jinak nejde. To by člověk musel mít ruce jako chobotnice. Každý si musí uvědomit, že je rozdíl mezi malým kamínkem a cihlou. Například.

Majitelé, kteří nechtějí být důslední a nechtějí vychovávat psa z přesvědčení, že je to týrání a podobně, tak si musí uvědomit že o svého psa mohou přijít, až ho přestanou zvládat. Pokud tedy chceme mít psa jako mazlíčka, se kterým chceme prožít spokojený život na obou stranách, nezbývá nám než ho důsledně vychovávat.

Denisa Zárybnická

(veškerý obsah článku je zakázáno jakkoliv šířit a kopírovat bez písemného souhlasu autora)