Formy psího strachu

Formy psího strachu

Strach u psů je nežádoucím chováním. Psí strach má více forem.  Když se pes něčeho „bojí“, je třeba rozlišovat příčinu strachu a reakci psa v dané situaci.

Příčiny strachu jsme rozdělili na VROZENÝ STRACH (vrozená deprivace), ZÍSKANÝ STRACH a  STRACH TÝRANÝCH PSŮ.

Tři příčiny popisujeme z toho důvodu, že u každé formy lze hovořit o jiných projevech chování a odlišné reakci psa.

Rovněž uvádíme i tyto reakce psa na strach: STRACHOVÁ AGRESE, ÚTĚK  a DISTANCE.

Ve všech formách strachu se pes může projevovat všemi možnými reakcemi, které jsme popsali.

VROZENÝ STRACH (vrozená deprivace)

Vrozený strach je forma, se kterou se běžně člověk nesetkává. Máme na mysli především divoké a polodivoké psy. Lze sem zahrnout i psy žijící v přírodě, jako je například dingo, podobné chování můžeme pozorovat u lišek a některých severských psů, kteří žijí divoce ve smečkách. Takto „zdivočet“ může i domácí pes, většinou se jedná o křížence (není pravidlem), kteří se nekontrolovatelně množí a vyrůstají bez kontaktu s člověkem. Roli hraje povaha rodičů, která se samozřejmě dědí také. Je rozdíl v tom, zda jsou štěňata plachá z důvodu špatné socializace, nebo z důvodu plachosti rodičů, kteří jí po generace přenáší. Odborník rozdíl pozná po delším pozorování, nepatrně se liší v reakcích psa a v případě dalšího chovu v dalších generacích štěňat. Například můžeme uvést – pár psů zaběhlých od svých pánů se může zdržovat volně venku, kde se začne rozmnožovat. Štěňata v případě, že nepřijdou do kontaktu s lidmi, budou plachá. Pokud vyrostou a budou se na ulici množit dále, začnou se chovat jako divoká zvířata ve vztahu k lidem – nenechají se pohladit, budou utíkat.  V případě, že se malého štěněte někdo ujme, je v případě dobré socializace možná převýchova a štěně se může stát mazlíčkem. Štěně je třeba socializovat do třech měsíců. Pokud se jedná již o více generací, bude socializace složitější. Vše záleží právě na původní povaze rodičů a dalším křížení, samozřejmě také na plemenech, která byla prokřížená. Ale až do takových detailů zacházet nechceme. Je to individuální smečka od smečky, případ od případu, pes od psa a hlavně také prostředí, ve kterém psi žijí. Takto volně množící se smečky psů můžeme vidět především v zahraničí v přímořských státech a co se týče divokých psů, tak například Afrika. Zde je rozdíl mezi psem divokým a psem zdivočelým (jedná se o původně domácího psa dále se množícího na ulici/v přírodě), většinou se tito psi ale nedokáží přizpůsobit samostatnému životu – tj. lovit, hrabat si nory, chránit štěňata. Žijí ve městech vedle lidí, živí se zbytky, odpadky a hodně často se nechají od lidí i hladit, v turistických zónách. Mají i řadu chorob, se kterými se sami nevyrovnají. Divoký pes se o sebe dokáže postarat stejně jako vlci. Vlčí smečky mají však od psů odlišné chování.

Přímo my se setkáváme se psy s vrozenou deprivací, pokud se k nám dostávají z chovů, kde se mezi sebou množí psi bez kontaktu s člověkem, vyrůstají tam a množí se znovu. Dostalo se k nám již několik desítek takových psů. Máme tedy možnost pozorovat opravdu unikátní ukázku vrozené deprivace. Je pozoruhodné sledovat, jak smečka spolu funguje, jak se jednotliví psi mají mezi sebou rádi, mají mezi sebou těsný kontakt, ale ve vztahu k člověku je to často neřešitelný strach. Nenechají na sebe sáhnout, často se brání kousáním, nejsou schopní žít jinde než ve smečce. Člověka se bojí, nerespektují ho, neposlouchají, nestojí o fyzický kontakt. Takový pes se dá socializovat, avšak většinou násilnou formou, která pro psa rozhodně není příjemná ani pro jeho převychovatele. Při dotyku se pes chvěje, naznačuje obranu předními packami – chrání si krk, břicho. Je mu to velmi nepříjemné. Jsme toho názoru, že takoví psi mají zůstat ve smečkách, aniž by se někdo pokoušel trápit je na vodítku a vystavovat je stresům z okolí, na který nejsou zvyklí a může jim způsobit i vážné následky. Takový pes se dá socializovat tak, že se oddělí od smečky, přidá se k socializovanému psovi a majitel ho bude neustále mazlit, sahat na něj, zkoušet ho učit na vodítku a ukazovat mu město, televizi, auta apod. Pes z toho bude mít šok a jeho chování se může změnit ještě v agresivní, nebo panické. Je třeba vždy dobře rozmyslet a uvažovat, zda plachý pes skutečně patří do rodiny, na vodítko a života ve městě.

ZÍSKANÝ STRACH

Takový strach u psa je vyvolaný většinou týráním nebo šokem.  Také špatnou socializací od štěněte. Je to reakce na určitý podnět a podle intenzity a způsobu podnětu (vystresování psa) pak dochází k určité reakci. Ta reakce se liší u každého psa jinak. Na tom je závislá míra socializace a samozřejmě povaha psa. U každého psa jsou reakce na podněty individuální. Na stejný podnět zareaguje deset psů úplně jinak. Získaný strach na rozdíl od vrozeného strachu lze mnohem snadněji odbourat a napravit. Stačí změnit reakci psa v dané situaci. To můžeme uvést na příkladu. Pokud se pes bojí vysavače, může to mít více příčin. Jednou příčinou je, že ho někdo vysavačem praštil , nebo se ho bojí kvůli nepříjemnému zvuku a že ho nezná. To se dá snadno psa odnaučit tréninkem. Vystavit psa zapnutému vysavači a ve chvíli, kdy se chystá na podnět reagovat ať už utíká, nebo útočí, tehdy psa uklidnit, seznámit ho s vysavačem a spojit ho s podáním pamlsku, nebo jiné věci, kterou má rád. Rozhodně jeho strach nepodporovat hlazením ani pamlskem, utěšováním, dokud nepřestane panikařit, nebo projevovat jakoukoli negativní reakci. Opakovaným cvičením psa úplně odnaučíte bát se vysavače. Stejně tak ho odnaučíte bát se třeba mužů, nápřahu ruky, klacku nebo aut, kočárků a podobně. Pokud se seznamujete s novým psem, který na Vás vrčí, snaží se kousnout, nebo se projevuje jinak agresivně, i to může být způsobeno týráním. Když si Vás pes spojí s něčím příjemným a zvykne si na Vás, tyto znaky strachu vymizí. Získaný strach se odbourává důkladnou socializací a procvičováním situací, kdy pes reaguje nepřiměřeně. Pes se získaným strachem se velmi rychle stane miláčkem, snadno se naučí chodit na vodítku a rozhodně mu nevadí manipulace. To u psů s vrozenou deprivací neplatí. Získaný strach je třeba pejska odnaučit. Jinak neprožije spokojený život, pokud se bude něčeho bát. Mnohem lépe se napravuje pes, který se bojí lidí, protože ho někdo bil, než pes, který se bojí lidí, protože je v životě neviděl.

STRACHOVÁ AGRESE

Strachovou agresí může reagovat pes  na člověka, nebo na jiného psa. Pokud tak reaguje na člověka, je třeba toto chování napravit. Většinou se dá odhadnout příčina strachu. Stává se to u psů, kteří žijí často osamoceně, na řetězu, majitelé je bijí, nebo je provokují děti klackem a při vrčení psa nebo útoku se stáhnou a ubližují psovi třeba z dálky. Pes může mít strachovou agresi i z neznáma, obává se útoku člověka, i když se mu třeba vůbec nic nestalo, ale u takových psů lze již hovořit o určité formě postižení a bohužel u nich se takové chování velmi těžko upravuje, až do vymizení všech příznaků strachu. Jsou to dlouhodobě problematičtí psi.

Pes většinou kouše, nebo zaútočí tehdy, cítí-li se v ohrožení a nemá kam utéct. Většina psů čeká někde v rohu, nebo v dálce a pouští hrůzu.

Jen minimum psů se odhodlá k útoku na člověka tak, aby šel sám proti němu. To dělají psi s takovým výcvikem, nebo extrémně vydráždění jedinci. Ze zkušenosti víme, že se v takovém případě jedná o skutečný často neřešitelný problém, na který si troufne zkušený odborník. Problém bývá, že člověk, který nezná psa od mala, nemůže vědět, na jaké podněty a kdy pes bude reagovat a jakou reakci použije. Takové chování je však znát už na první pohled a je třeba, aby k takovému psovi přistupoval zásadně odborník a dobře chráněný, často pak dochází k poranění člověka psem, protože se lidé domnívají, že takto poznamenaný pes bude cizího člověka akceptovat přes pamlsky. Pokud pes reaguje takto nepřiměřeným útokem, většinou je nutné toto chování převést pouze na strach a teprve z toho stavu psa vyvádět socializací. Pes, který útočí na lidi, se musí podřídit a dát mu důrazně najevo, že to chování je špatné a nežádoucí. Často kynologové odmítají podřizování psů skládáním na záda do podřízené pozice, ale mnohdy si neuvědomí, že je to jediný způsob jak bezpečně převychovat psa, který by mohl někoho zabít. Po takovém podřízení se většinou pes začne pouze bát, ale už na člověka nezaútočí. Pokud na sebe pak nechá sahat, je možné začít ho socializovat a učit na pamlsky. Pokud by se začalo s pamlsky u agresivního psa, pes si sice zvykne na svého krmiče, ale nebude ho respektovat, pak tam hrozí riziko, že může kdykoliv kohokoliv napadnout a rozhodne se sám. Snadno si spojí agresi s pamlskem jako odměnu a bude to dělat dál.

Pokud je pes dobře převychovaný a podřízený vůči člověku, už k napadání lidí nedochází ani při setkání se s podnětem, který kdysi nepřiměřenou agresi vůči lidem vyvolával – třeba nápřah klackem (pes místo útoku lehne na zem).  Tady však mluvíme o extrémních případech a znovu platí, že nic nelze paušalizovat a vždy je nutné posuzovat konkrétní případ od případu. Většinou se pes stáhne a schovává se, kouše až jako poslední možnost.

Nutno podotknout, že strachová agrese se může vyskytovat u dominantních i submisivních psů. Všimli jsme si jedné zajímavé věci, ve smečkách. Pokud je smečka dobře sestavená, tak se skládá z dominantního psa nebo více, ti se chovají spravedlivě a rozumně, vedou smečku a korigují chování ostatních jedinců. A pak jsou ve smečce „posledníčci“, jedinci, kteří mají jinými psy vymezený prostor , kam můžou a pokud překročí hranice, jsou zahnáni. Stejně tak v případě ochrany hraček nebo potravy, tyto psy smečka může i napadnout, nebo dokonce zabít. Často si lze všimnout, že pokud se k takovému psovi přiblíží pes, který ho obvykle šikanuje, napadený pes se brání mírným kousnutím, cení zuby, vrčí. To je také strachová agrese. Tito psi se vyloženě bojí jiných, silnějších psů. Pokud však takového psa dáte do jiného prostoru ke psům mírnější povahy, submisivních, tak přesně tento dříve napadaný pes bude sám ty slabší psy šikanovat a napadat. Stejně tak jako v kolektivu dětí ve škole. Jde totiž o psy, kterým dává smečka najevo, že jsou „zlí, špatní a nikdo je nemá rád“. Snahou smečky je, aby si pes svoje chování uvědomil a začlenil se do smečky jako kamarád, který bude respektovat vůdce a přijme svojí určenou pozici silnějšími psy. Pokud jí nechce respektovat, smečka ho vyřadí. Smečka šikanuje jen problematické jedince, není pravda, že by útočila na oslabené, poraněné psy, to pouze v případě, že není vyrovnaná a chybí v ní spravedlivý dominantní vůdce. Oslabené jedince vyřazují jen vlčí smečky, to je rozdíl mezi vlky a psy. Pro vlky je totiž velmi důležitý lov a soudržnost smečky, u psů je zase přednostnější páření a přízeň vůdce smečky. Správná smečka se o jídlo dělí, nikoli pere. Pes takto šikanovaný jinými psy může stejným způsobem strachy kousnout i člověka, protože ho vnímá jako někoho dominantního, který na něj jde útočit. Pokud se takového psa povede „přemluvit“, socializovat a odnaučit strachu, bývají z nich pak bezkonkurenční mazlové, ale zase si často chrání majitele a na jiné psy venku startují. Je to s nimi kříž J

Termín strachová agrese je všeobecně známý pojem, ale málo kdo si uvědomuje, že se často jedná o opravdu závažný problém, který se zas tak snadno a rychle vyřešit nedá. Převychovatelé psů často zachraňují takto poznamenané psy a vrací je zpátky do života. Je to však náročná nebezpečná práce, bohužel většina těchto případů končí utracením agresivního psa. Lidí, ochotných takového psa převychovat je velmi málo oproti počtu „zkažených psů“ , kteří potřebují pomoc. Mnohdy se lidé chopí převýchovy sami, nebo výcvikáři bez patřičných zkušeností. Pes pak není důkladně převychován na všechny negativní podněty, proto potom může docházet k napadání cizích lidí a psů, z toho jsou pak scénáře v novinách, jak pes pokousal člověka. Když už se někdo rozhodne pomoci agresivnímu psovi, tak je za potřebí převychovat ho opravdu důkladně, vystavit ho maximu možných podnětů, na které by mohl zareagovat špatně, všechny negativní reakce odnaučit a pak lze hovořit, že je pes převychovaný. Převychovaný pes neútočí při způsobování bolesti , jako je injekce, omylem šlápnutí na packu, úder (např. děti), pes si musí nechat prohlédnout tlamu, packy, uši, oči, musí si nechat brát krmení a sahat do misky, nechat se přivolat za každé situace, nepočůrávat se ani necenit zuby, nevrčet. Nesmí reagovat na klacek ani na křik. Pokud pes zvládá být v pohodě v těchto situacích, je bezpečný k lidem a tudíž dobře převychovaný. Něco jiného jsou pak cvičení obranáři ,nebo agresivní dominantní psi. To už je zase na jiné téma J

ÚTĚK

Bázliví psi před člověkem utíkají do úkrytu, nebo se začnou plašit a pobíhají do kolečka. Při takovém chování je cílem omezit psovi prostor, aby neměl možnost utíkat. Nemůžeme totiž čekat od plachého psa, že jen tak přijde sám od sebe a nechá se chytit. Řada majitelů takových psů čeká na zázrak i několik let. Pejska je třeba převést do stavu distance, kdy se schoulí do rohu a nechá se chytit a tím i socializovat. Rozhodně není dobré přivázat psa na vodítko a při panikaření ho násilně tahat za krk, protože se pes škrtí, může si poškodit krk nebo upadnout do šoku. Pochopitelně může majitele i pokousat. Vždy je nejlepší omezit psa v malém prostoru a postupně ho zvykat na dotyky a manipulaci. Většina plachých psů strne ve chvíli, kdy je člověk vezme pod břichem do vzduchu. Je to pro ně podřízená pozice, kdy je jejich břicho vystavené kousnutí a psi se proto nebrání. U takto plachých psů je třeba dbát velmi na dobré zabezpečení proti úniku. Vyplašený pes poběží desítky kilometrů daleko, dokud se nevyčerpá a neumře. Nikomu se pak už nepodaří takového psa chytit. Vyplašit se může i domácí socializovaný pes a když se to stane u plachého psa, o to je to horší.

Většina majitelů si se svými psy neví rady. Častou chybou je omlouvat problémové chování psů a nepřevychovávat zrazené pejsky. Když se Váš pes něčeho bojí, je třeba ho toho strachu zbavit, ne ho v něm utvrzovat a podporovat tím, že ho budete brát do náruče, odcházet od situace nebo ho nechat škrtit se na vodítku, když se snaží utéct ani ho nechávat schovávat doma pod stolem s vrčením, když přijde návštěva. Váš pes nežije spokojený život, pokud se něčeho bojí. Pokud se pes nenarodil jako plachý divoký pes, snažte se ho odnaučit strachu. Kontaktujte odborníka.

Naopak je nesmyslné za každou cenu převychovávat psy, u kterých je jasná minulost a kteří potřebují smečku, volnost a dožití v prostředí, na které byli od malička zvyklí. To je zásadní rozdíl mezi ustrašenými domácími ratlíky a třeba kříženci ovčáků a husky z množíren.

Denisa Zárybnická

(zákaz šíření článku bez souhlasu autora)