Proč dáváme koťátka jen po dvou

ZÁKLADNÍ FAKTA

O kotěti:

1. Do 1 měsíce je kotě závislé na mateřském mléce, na matce. Když v tomto věku přijde kotě o matku, je možné ho uměle dochovat, jelikož od 1. měsíce je schopno jíst pevnou stravu. Je to však časově velmi náročné a s nejistým výsledkem.
2. Od 2. měsíce věku je kotě schopné přežít samo bez matky.
3. Teprve ve 3 měsících se kotě odstavuje.

Kdo všechno koťátka nabízí:

1. Chovatelé čistokrevných koček.
2. Tzv. „množitelé“, majitelé čistokrevné nebo „obyčejné“ kočky, kteří nechávají svoji kočku rodit koťata bez průkazu původu (PP) jak na běžícím pásu. Pak je těžko udávají, což je z inzerce na různých webech patrné.
3. Nálezci, kteří najdou osiřelé kotě/koťata.
4. Útulky a depozita.
5. Zverimexy, obchody s chovatelskými potřebami.

Rozdíl mezi útulkem a soukromníkem („množitelem“ či „neuvědomělým“ nálezcem) je hlavně ve veterinární péči a způsobu umístění. Útulky a depozita kočičky odčervují a do nových domovů předávají kompletně vakcinované. Nový majitel část nákladů uhradí, podepíše předávací smlouvu, díky níž je možná kontrola zvířete v nových podmínkách. Soukromník většinou nabízí koťátka neočkovaná, takže tato koťátka jsou často nositeli infekce a parazitů. Koťata předává v podstatě každému, kdo projeví zájem, o jejich další osud se nezajímá.

Umístění kotěte do nového domova s sebou přináší spoustu obtíží. Bohužel jsme se přesvědčili, že největším problémem, o kterém v tomto článku pojednáme, je UMISŤOVÁNÍ KOŤAT SAMOSTATNĚ, tzn. tam, kde bude kotě samo bez dalšího kočičího společníka podobného věku a charakteru. Takový postup je běžný nejen u soukromých osob, ale i u řady útulků a depozit, z našich zkušeností je však zřejmé, že umisťovat kotě samostatně není správné. Os Toulavé Tlapky se mimo jiné zabývá etologií (chováním) koček a jejich adaptací na nové podmínky, nežádoucím chováním a hledáním příčin či jejich odstraňováním. Protože umístěná zvířata pečlivě sledujeme, a můžeme tedy pozorovat, jak probíhá jejich adaptace v novém prostředí, došli jsme k závěru, že umístit kotě samostatně je víceméně týrání. Když je kotě předáno novému majiteli, má většinou radost, nový majitel se usmívá, kotě v jeho náruči spokojeně přede, majitel si ho odnáší domů a zdá se, že je vše na dobré cestě. V novém domově však často pro kotě nastává hotové peklo.

„VÝZKUM“ A JEHO VÝSLEDKY

Nejprve jsme oslovili majitele kočiček, kteří si osvojili samotné kotě či kočku, a dále majitele, kteří si osvojili dvě koťátka nebo kteří si osvojili kočky dospělé. Přímo u nás v depozitech jsme mohli „pokusná“ koťata, tedy ta, která musela být z důvodu nemoci oddělená od sourozenců. Výsledky našeho „výzkumu“ jsou jednoznačné, viz příklady za všechny.

1. Kočičí rodinky: Nejlépe je vše pozorovat na kočkách s koťátky, které k nám přišly březí, u nás porodily a odchovávaly koťátka. Takových jsme letos měli požehnaně, např. Sifru. Když vrh Sifřiných koťátek dospěl do věku dvou měsíců, koťátka se postupně začala osamostatňovat – zkoumala byt, seznamovala se s ostatními kočkami. Bylo vidět, jak koťátka drží pospolu. Kam šla všechna, tam to bylo bezpečné, samotné kotě se nikdy neodvážilo bez sourozenců někam dál. Koťátka si spolu hrála, běhala, spala spolu, jedla spolu. Copak j možné taková klubíčka rozdělit? Mezi prvním a druhým odčervením zvrátilo jedno kotě škrkavku. Kotě dostalo později teplotu a ztratilo chuť k jídlu. Těžko říci, zda propuká infekce nebo jde pouze o problém jednotlivce. Oddělili jsme tedy toto kotě do izolace. Tam se naštěstí ukázalo, že nejde o infekci, ale „pouze“ o vážnou otravu vnitřními parazity. Během těchto 14 dnů jsme sledovali jeho chování. U kotěte, které bylo odděleno od ostatních, se začalo projevovat nežádoucí chování – plakalo, čůralo na zem a bylo mlsné. Přitom mělo po celou dobu opravdu hodně pozornosti člověka a dospělé kočky. Po 14 dnech dnech se kotě uzdravilo, a tak jsme ho vrátili zpátky mezi sourozence. To už bylo tříměsíční. Koťata měla ze shledání obrovskou radost. Od tohoto dne bylo chování kotěte zase v pořádku. Jedinou změnou byla větší závislost na člověku a bohužel i občasné čůrání mimo bedýnku – následek stresu. Tento kocourek měl štěstí, kdyby byl v tuto dobu už umístěný u nových majitelů, nemohl by se k rodině vrátit. Chování vrhu koťat jsme mohli sledovat i u kočičky Lucie, Blaženky, Vendulky, Sendy, Rity a Radky, Perchty, Libušky a Liběny, letos pak i Cloe, koťátka Brazilisy, Sollanky, Marsoran… Výsledky jsou stejné, žádné výjimky, žádné odchylky co se soudržnosti koťat a jejich vztahů k lidem týče.

1. Čmeláček byl nalezen samotný venku jako tzv. plašan. Než bylo doléčeno ouško, průjmy a záněty očí, bylo v izolaci. Jelikož bylo zvyklé na samotu a byly mu už tři měsíce, zapomnělo na kočky, tudíž nežádoucí chování bylo minimální. Už v tu dobu jsme věděli, že prošlo krizovým obdobím ztráty sourozenců, čímž došlo k vážnému narušení jeho psychiky. Čmeláček se velice rychle ochočil, upnul se na člověka. Po očkování byl zařazen mezi ostatní koťata. Za pár dnů se s koťaty sžil a byl přijat mezi ně. Poté byl umístěn do domácnosti bez malých dětí, pouze do bytu k dospělé kočce. Na kočku si zvykl a dokonce si spolu hráli. Věkový rozdíl hrál však značnou roli, a to už od prvního dne. U nás byl čistotný, v novém domově naopak chronicky nečistotný – čůral do bot, do postele, na koberec, jen občas zašel i na své WC. Podmínky v novém domově jsme zkontrolovali – WC přístupné, stejné jako u nás, shodné stelivo, shodné krmivo. Ničil křeslo a plakal u dveří, hlavně v noci, a to i když byl někdo po celý den doma. Kočičí kamarádka je fajn, ale kotě je kotě. Kocourek však vypadal spokojeně, byl přítulný, živý, veselý, nikdo by neřekl, že není ve skutečnosti spokojený. Majitelé byli k jeho chování tolerantní a trpělivě jeho loužičky uklízeli. Potom však přišly potíže – horečka, únava, velké bříško, začala se rozvíjet peritonitida (FIP) a kocourek byl po několika týdnech utracen. Příčinu jsme odhalili snadno. Při testech, které podstoupil u nás, byl Čmeláček FIP negativní. První kocourkův stres, kdy venku přišel o sourozence, byl prvním podnětem k rozvoji nemoci. Druhým stresovým faktorem bylo umístění bez jiného kotěte, v novém domově naplno propukla nemoc vyvolaná stresem.

1. Čejka a Taiga – dvě kočičky ve věku tří měsíců byly umístěné spolu do bezdětné rodiny v bytě. Od prvního dne byly jako doma, ale majitelka sama říkala, že byly neustále spolu – samotné se na průzkum neodvážily. Jejich příchod do nového domova byl bezproblémový, jakož i stávající chování – kočičky jsou čistotné, hrají si spolu, cítí se spolu bezpečně a majitelům dělají jen radost.

JAK SAMOTA KOTĚTI ŠKODÍ

1. U kotěte do 1 roku věku:  Kotě je kotětem do 12 měsíců. Samotné kotě v bytě vykazuje známky nečistotnosti, čůrá mimo kočičí WC (pozor – tento projev se nemusí vyskytovat u všech koťátek). WC ale používat umí, někdy ho i použije. Kotě je více vybíravé, např. odmítá stravu, na kterou bylo zvyklé, někdy mívá i averzi k vařenému kuřeti. Pláče u dveří a chodí se často mazlit. Nudí se, což se projevuje nevhodným chováním – šplhá po záclonách, ničí květiny, brousí si drápky o nábytek, příliš dlouho si hraje nebo příliš dlouho spí. Při hře s člověkem používá nepřiměřenou sílu, která v pozdějším věku může přejít až do útočného chování. Postupně se může projevovat strach z návštěv, bojácnost, fobie z hluku (telefon, vysavač, zvonek, pouštění vody, pračka apod.). U velmi malých koťat, tedy u těch, která matku opustila okolo 1 měsíce věku, se dostavují závažné psychické poruchy (mnoho letošních zkušeností), přičemž jedna z nich je nezadržitelná potřeba sát mléko – neukojitelná touha něco žižlat, sát a cucat, i když jsou koťata sytá. Koťata si sají packy, řitní a pohlavní oblast, sají moč sourozenců, mnohdy dochází ke vzniku otoků, vyrážek a abscesů. Polykání výkalů sourozenců nebo i vlastních může způsobit vážné zdravotní komplikace. Je velmi komlikované naučit je používat kočičí WC. Jsou chorobně žravá a mají velkou žízeň, trpí metabolickými poruchami, poruchami denního režimu, koťata si zpravidla nehrají a jsou náchylná k infekcím. V tomto případě je samozřejmě nejen samotné kotě, ale i několik osiřelých sourozenců. Příliš brzo oddělené kotě od matky a sourozenců mívá podobné poruchy.
2. Starší zvířata: Myslíme tím kotě, které bylo odmala samo a dosáhlo již věku 1 roku. Kotě dospělo a jeho životním údělem bude stereotypní život, ať už v bytě, tak u domku. Hlavní denní aktivitou je jídlo, spánek a občasné pomazlení, jako u všech koček. U koček, které však žijí odmala samy, se dostavují závažné poruchy projevující se nevhodným chováním: nečistotnost, ničení zařízení bytu, strach, vyhledávání skrýší, přílišné olizování, které vede ke vzniku bezoárů, vybíravost a přežírání, které vede k obezitě, cukrovce a močovým kamenům, problémy se srdcem, kůží, z důvodu dlouhodobého stresu ze samoty i častější výskyt zánětu dásní a zubního kamene. Dále nevrlost, podrážděnost, agrese, s kočkou se těžko manipuluje – medikace a veterinární ošetření je problematické. Když má později taková kočka možnost kontaktu s jinou kočkou, velmi těžko si zvyká a často se objeví nežádoucí chování (agrese, nechutenství, nečistotnost). „Zvykání“ může trvat i roky a nemusí být úspěšné. Pakliže je taková kočka z různých důvodů umístěna do útulku, znamená to obrovský stres nejen pro ni, ale i pro ostatní kočky. Takový přesun pak pro kočku „solitérku“ může znamenat zdravotní problémy nebo i smrt. Kočičku je pak možno umístit pouze samostatně.

JAK TO CHODÍ U NÁS

Do depozit Toulavých Tlapek přichází řada koťátek. Kočky s koťaty, samotná koťátka, více koťat různého věku, zdravotního stavu a z různého prostředí. Často se k nám dostává kotě samotné – nalezené, samotné kotě, kterého se majitelé zbavují kvůli alergii, i samotné dospělé kočky chované odmala samostatně. Když k nám přijde kotě samo, nemůžeme ho přidat k ostatním koťatům, protože musí nejprve projít karanténou a očkováním. Takovým koťatům říkáme „pokaženci“ nebo sirotci. Bohužel u těchto koťat se mnohdy rozvine averze vůči dalším kočkám – strach, syčení, prskání atd. Každé takové kotě opět začínáme zvykat na ostatní koťata. Během pár dnů se kotě s ostatními sžije, a to je pak radostný pohled, jak si všichni hrají a spí spolu. Kotě spokojené, vyrovnané, sebejisté. Koťátka novým majitelům tedy předáváme zásadně po dvou, pokud už doma nemají kotě stejného či podobného věku, přičemž o existenci druhého kotěte v domácnosti se přijdeme přesvědčit na vlastní oči. Toto kotě musí být očkované.

Čím je kotě starší, tím si hůře zvyká na jiná koťata, pokud je delší dobu nevidělo. Kotě starší 6 měsíců už bývá velmi nesnášenlivé a nepřizpůsobivé, na ostatní si zvyká těžko.

ARGUMENTACE

V naší praxi se často setkáváme ze strany potenciálních majitelů i ostatních útulků zejména s těmito argumenty.

1. Dvě koťata si přece nikdo nevezme, my se jich potřebujeme rychle zbavit.
   Pro nás je důležité to, aby bylo koťátkům v novém domově dobře, aby netrpěla samotou a stresem a aby je majitelé nevraceli zpátky pro nevhodné chování. Nechceme se přece kočky za každou cenu zbavit, ale najít jí dobrý domov. Bohužel u některých útulků je brán ohled především na to, kolik zvířat umístí, ale o další osudy svých svěřenců se už nestarají (to se týká zejména městských útulků apod.). I fotky kotěte, které časem přijdou, mohou vypadat dobře, ale jak už bylo psáno, stres nemusí být vždy viditelný na první pohled. Věřte, že se najde dost lidí, kteří si vezmou koťátka dvě, stačí jen dobře hledat.
2. My chceme pouze jedno kotě.
   Když si není člověk ochotný vzít koťátka dvě, máme dost dospělých kočiček, které společnost jiných nevyžadují a budou stejně dobrými společníky a hlavně, budou v novém domově opravdu šťastné. Ten, kdo si hodlá osvojit kotě jedno, i když ví, že bude trpět, se nedá považovat za odpovědného majitele. Někteří potenciální majitelé namítnou, že dospělá kočka je už moc velká – ale bohužel je třeba počítat s tím, že kotě také vyroste.
3. Chceme kotě, dospělá kočka si nezvykne.
   Argument nemístný, typický po laika. Každý útulek ví, že si dospělá kočka normálně zvykne, na nového majitele i na nové prostředí. U dospělé kočky je navíc už přesně určeno, kam se hodí, jak se chová, jakou má povahu atd., což u kotěte odhadnout nelze a nelze také spoléhat na to, že si ho nový majitel vychová k obrazu svému.
4. My si chceme kotě vychovat.
   Kočka není pes. Kotě se nedá vychovat. Je sice částečně ovlivněno lidmi a prostředím, ve kterém žije, ale to, jak se bude projevovat v dospělosti, můžeme ovlivnit jen velmi málo. Je možné, že i při trpělivosti a vlídném zacházení může z kotěte vyrůst pěkná „bestie“. Z roztomilého klubíčka vyroste zlý kocour, kočička se také může bát dětí, se kterými vyrůstá, i když jí neubližují. Je třeba si uvědomit, že řada věcí je vrozená. Zvlášť nevhodné je očekávat, že si kočku můžeme vychovat a „vycvičit“ jako psa. Kočka je nezávislá a spíše než s námi žije vedle nás. Vždy se zachová podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, bez ohledu na to, co si o tom myslíme my.
5. Ono si kotě časem zvykne.
   Ten, kdo přijde s touto hláškou, se automaticky kvalifikuje mezi nevhodné potenciální majitele. Chcete kotě i za cenu toho, že u vás bude trpět? Proč by si mělo zvykat na samotu, když dosud žilo v kolektivu? My nechceme, aby si „naše“ kotě zvyklo. My chceme, aby našlo domov – domov tam, kde se bude cítit dobře, a to po stránce fyzické i psychické, která bývá často opomíjena.
6. My jsme měli kotě a netrpělo.
   A řeklo vám to někdy výslovně? Podle čeho tak soudíte? Jak už bylo řečeno, ne vždy jsou projevy stesku a samoty viditelné na první pohled. Kotě má právo na sourozence!
7. Když kotě nedáte, vezmu si ho jinde.
   Takový člověk zjevně nepochopil celý problém a takovým lidem nepatří kočka (ani jiné zvíře) do ruky. To, že někomu sáhodlouze vysvětlujeme, proč nepředáváme kotě samotně, neznamená, že to platí pouze pro „naše“ koťata, ale pro všechna koťata. Získá-li takový člověk kotě jinde, to bohužel nemůžeme ovlivnit, ale garantujeme, že „naše“ koťata samotná novým majitelům nedáme. Pro naše svěřence hledáme láskyplné domovy a majitele, kterým bude na jejich kočičích společnících záležet.
8. Dvě koťata si nemohu z finančních důvodů dovolit.
   Ano, dvě koťata budou vždy nákladnější než kotě jedno, protože výdaje na krmivo, veterinární péči atd. se násobí. Pokud jsou pro vás dvě koťata problém, lze si osvojit dospělou kočičku.

NA ZÁVĚR

Očekáváme, že publikování tohoto textu nám přinese kritiku. Mnoho lidí se bude domnívat, že se jedná o nesmysly, snad se ale najdou i lidé, kteří se nad tímto textem zamyslí. Snažíme se eliminovat všechny problémy ještě předtím, než kotě/kočičku umístíme, a „výdej“ koťat po dvou, příp. ke kotěti stejného věku, k tomu prostě patří. Pro své svěřence hledáme odpovědné majitele, kteří jsou dostatečně poučeni o tom, co to znamená chovat kočku. Každému zájemci vybereme zvíře, které mu nejvíc vyhovuje a které se hodí do podmínek, jež je nový majitel schopen nabídnout. Je pro nás duležitá kvalita, nikoliv kvantita.

Rádi s novými majiteli zůstáváme v kontaktu. Pomáhají nám, posílají fotky. Tvrzení, že ve větším počtu umístěných zvířat se nedá uhlídat jejich další osud, není to pravda. Je-li kladen důraz na kvalitu při předávání, není se čeho obávat. Majitel se ozývá sám a není nutné provádět zdržující a obtěžující kontroly v nových domácnostech.

Výzva pro všechny – útulky i pro soukromníky! Pro majitele i pro budoucí majitele! Máte koťátka? Snažíte se je udat? Chcete si pořídit kotě? Nepředávejte je samotná! Nepřebírejte je samotná! Dejte dvě! Vemte si dvě! Jde nám přece všem o to, aby netrpěla!

Kolektiv OS Toulavé Tlapky